Význam ikonografie pro studium historie větrných mlýnů, popsal již v roce 1981 Václav Burian v článku „Pohlednice pramenem k historii větrných mlýnů”, který byl uveřejněn ve sborníku krajského vlastivědného muzea v Olomouci 1982.

Popsal tehdy celkem dvanáct pohlednic, které se mu podařilo dohledat. Dnes o pouhého čtvrt století později panuje diametrálně odlišná situace. Za posledních několik let se nám, několika sběratelům v sekci, podařilo nashromáždit nebývalé množství českých pohlednic na nichž je zachycen větrný mlýn a překvapením je také velké množství větrných čerpadel, která pravděpodobně v našich zemích nebyly žádnou zvláštností.

Také Burian v době vzniku odborné stati vyslovil domněnku, že se pravděpodobně ve sbírkách soukromých sběratelů nachází několikanásobně více pohlednic s vyobrazením větrného mlýna než popsal ve výše uvedém sborníku.

U větrných mlýnů, které jsou v poslední době předmětem zájmu několika vědních disciplín od etnografie přes dějiny techniky a průmyslu výživy až po geografii a klimatologii, je pohlednice někdy jediným pramenem k určení konstrukčního typu, jeho případných technických odlišností i hodnocení jeho estetické úlohy v obrazu krajiny.

Na příkladech Vám popíši, co jsme z pohlednic, jako jediného ikonografického zdroje, zjistili. Nejčastěji je z pohlednic zřejmá přesná poloha stavby v krajině. Připomínám například větrné mlýny obcí Klobouky u Brna. Víme o pohlednicích s jedním, dvěma, třemi i čtyřmi mlýny na horizontu. Na pohlednicích se také objevují neznámé (Burianem a Pokorným nepopsané) větrné mlýny. Popřípadě lze doplnit chybějící konstrukční typ, jako například Halladayova turbína v Babicích nad Svitavou.

Nejzajímavější jsou pro nás pohlednice které odhalují technické a konstrukční odlišnosti. Světovou raritou jsou tzv. bubny – horizontální větrný pohon v Dobřenicích. Zvláštní větrné kolo o osmi perutích v Praskačce. Ojedinělým technickým překvapením je zvláštní konstrukce větrného mlýna v Drválovicích podobná tomu v nedaleké Světlé. Z některých pohlednic lze také vypozorovat využití stavby po ukončení provozu. Proto dnes víme, že původní stavba větrného mlýna v Budišově byla využívána také jako vyhlídková věž.

Samostatnou kapitolou je velký výskyt větrných čerpadel, kterými se zatím nikdo v naší literatuře nezabýval. Mohutné rozšíření větrných čerpadel v našich zemích na počátku dvacátého století mají pravděpodobně na svědomí firmy sériově vyrábějící větrná kola pro pohon čerpadel. Nejznámější z nich je Firma Kunz Hranice (dnes Sigma Lutín). Množství čerpadel je tak veliké, že by samotný výčet pohlednic s nimi zabral celý jeden odstavec tohoto článku. Dlouhý výčet pohlednic s větrným čerpadlem by začal tou nejstarší z Bruntálu (1901), pokračoval by přes výstavy ve Vyškově (1902) a Kroměříži (1908) a končil u série pohlednic z Jemnice na kterých je zachyceno tamní čerpadlo v rozmezí let 1903 až 1946.

Pohlednicím s motivem větrného mlýna se věnují stránky Karla Mlýnka – www.vmpohledy.estranky.cz

Něco málo k historii pohlednice
Historie nejstarších pohlednic a korespondenčních lístků začíná již v roce 1865 kdy generální poštmistr Heinrich von Stephan navrhl zavedení korespondenčního lístku a díky ministerskému předsedovi Herrmannovi, který návrh ve Vídni prosadil, mělo Rakousko-uhersko v jejich rozesílání prvenství. V roce 1869 byly poslány první z nich. O rok později vytiskl na korespondenční lístek knihkupec a tiskař Augustin Schwarz první kresbu vojáka a o pět let později vydal první dvě série pohlednic.
V roce 1878 byla na mezinárodní poštovní konferenci v Paříži pohlednice uznána jako úřední celina. První pohlednice měly na zadní straně adresu a na přední obrázek i místo na text. Dnes jim říkáme pohlednice s „dlouhou adresou“ nebo dopisnice. Ty se používaly až do roku 1905. Poté dostaly dnešní podobu – na zadní straně byla adresa i místo pro text a na přední straně obrázek.

Nejstarší pohlednice byly tištěny metodou litografie, tedy tisku z kamene. Grafik musel rozkreslit zrcadlový obraz mastnou litografickou křídou na jemnozrnný vápenec. Na nepokreslené ploše se leptadlem na povrchu vápence zaplnily póry, kdežto mastná kresba leptadlo odpuzovala a přijímala barvu. Ta se pak tiskla v lisu na pohlednicový papír. Při jednobarevném tisku vyleptal grafik až čtyři kameny aby dosáhl potřebných odstínů. Pro barevný tisk potřeboval 10-12 kamenů, přičemž každou barvu i odstín tiskl zvlášť. Výsledný tisk pak byl jemně zrnitý a už vzhledem k náročnosti výroby se každá pohlednice tištěná touto technikou stala malým uměleckým dílem.
Na přelomu 19. století se rozšířil méně náročný a levnější světlotisk, poté další tiskové techniky knihtisk, barvotisk, reliéfní pohlednice a hlubotisk. Po první světové válce převládla už ručně kolorovaná fotografie.
Zlatá éra pohlednic doznívá ve 30. letech 20. století, kdy klasické techniky vytlačila metoda bromografie. Pohlednice tištěné tímto způsobem se však daly tónovat jen jako celek a pohlednice jako malé umělecké dílko tak v podstatě vymizela. Technika bromografie se užívala až do 60. let 20. století, kdy ji nahradila současná technika ofsetu.

Více podrobností k historii pohlednic najdete na www.filokartie.cz

Ceny pohlednic
Cena pohlednic se jako ostatně u všeho řídí nabídkou a poptávkou, dostupností konkrétního originálu, ale na čem záleží vždy je stav a zachovalost pohlednice. Místopisná pohlednice tuzemska s tzv. „dlouhou adresou” (do roku 1905) se prodává od 200,- Kč do 500,-Kč. Cena vzácně četné litografie se pohybuje v řádu i několika tisícikorun za kus! Pro laika, který se nepohybuje v reálném pravidelném obchodování je stanovení ceny velmi problematickou záležitostí.
Proto doporučuji, aby se při prodeji majitel obracel skutečně na odborníky.

Petr Veselý