Výtah s referátu předneseném na semináři Vesnické technické objekty
ve Vysokém Mýtě v říjnu 2007

Vývoj technologie vodních mlýnů je probrán v různých učebnicích a publikacích, naposledy ukázkově v knize p. Štěpána Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách. Větrné mlýny zatím zůstávaly jaksi mimo… Proto chci na několika příkladech ukázal, že i do větrných mlýnů pronikl prudký rozvoj technologie obilních mlýnů v první polovině 20. století.
Malá pozornost větrným mlýnům je způsobena určitě i tím, že větrných mlýnů bylo podstatně méně než vodních – je doloženo celkově něco přes 1000 lokalit, kde někdy větrný mlýn německého či holandského typu stával – a z tohoto počtu se jich dochovalo velice málo. Dnes máme v ČR 80 lokalit, kde můžeme vidět větrný mlýn, nebo alespoň jeho zbytek. Větrných mlýnů ve kterých můžeme vidět celé, nebo alespoň část technologického vybavení je dochovalo pouze 23, z toho v Čechách je pouze jeden – Horní Podluží – Světlík, ostatní jsou na Moravě. Od několika dalších se nám dochovala alespoň dokumentace, takže na nich můžeme sledovat vývoj technologického vybavení větrných mlýnů.

Ve skupině větrných mlýnků s turbínou se dochovalo okolo 50 staveb a ve více než v polovině z nich je zachované i mlecí zařízení.

Typologie větrných mlýnů
Historicky doložené a dochované větrné mlýny můžeme rozdělit podle vnějšího vzhledu – tj. podle stavby do tří základních skupin.
Nejrozšířenějším typem větrné mlýna byl tzv. německý typ. Jedná se o celodřevěnou stavbu, kde na pevném a středovém sloupu se celý mlýn dá natáčet tak, aby perutě byly proti větru.
Větrný mlýn holandského typu je pevná, zděná kruhová stavba a proti větru se otáčí pouze střecha s perutěmi.
Třetím typem jsou větrné mlýnky s turbínou, což jsou daleko menší stavby, kde k pohonu mlecího zařízení neslouží větrné kolo, ale větrné turbína. Tento typ větrného mlýna se vyskytuje pouze v severovýchodní části Moravy. Vznikaly od začátku dvacátého století a jsou typické pro kovozemědělecké usedlosti na Ostravsku.

U prvních dvou typů je uspořádání mlecího zařízení podobné. Z perutí je síla větru přenášena přes paleční a cévové kolo na kameny. U německého typu mlýna většinou přímo – pohon shora, u holandského typu přes převod – pohon zdola. Od svislé hřídele je odvozeny i pohyby v moučnici a na žejbrech. Jedná se o nejrozšířenější tzv. české složení.

České složení
Zásadně rozdělovat větrné mlýny lze pouze podle vnější stavby. Podle používané technologie je prakticky dělit nelze. Ve drtivé většině větrných mlýnů se setkáme základním uspořádáním známým u vodních mlýnů jako tzv. obyčejné – české složení. Rozdíl v uspořádání je dán pouze tím, že energie k pohonu přichází shora.

České složení ve větrných mlýnech je charakterizováno tím, že:
– strojní předčištění není žádné, ve mlýně byl maximálně ruční fukar
– zrno se do násypky v prvním nebo druhém patře vynášelo na zádech
– k mletí byla jedna až dvě dvojice kamenů o průměru až 1,4 m.
V případě dvou složení, jedno složení sloužilo pouze k šrotování
– na kameny se používal se pískovec, později i francouzský kámen.
– k prosévání sloužila moučnice s hasačertem a mlynářským pytlíkem na níž navazovala žejbra
– pro opakování procesu mletí bylo opět nutno vynést melivo na zádech do patra do násypky
– některé mlýny měly krupník, vertikálně postavený pískovcový kámen v lubu na výrobu krup.

Dodnes dobře dochovanými příklady takových mlýnů jsou např. větrný mlýn v Kuželově (holandský typ) a v Partutovicích (německý typ). V Partutovicích je oproti tomuto základnímu diagramu navíc pouze holendr zavřený s samostatné místnůstce a poháněný řemenovým převodem. Oba větrné mlýny byly v provozu až do roku 1941, kdy byly protektorátní vládou zapečetěny.

Pro zajímavost uvádím, že v roce 1938 sešrotoval mlynář v Kuželově 140 q obilí. Přičemž uvádí maximální denní objem 20 q a maximální roční kapacitu 300 q obilí. (pramen – dotazník z fondu Mlynářského ústředí)

Poloumělecké složení
Větrní mlynáři byly ve své většině docela chudí řemeslníci. Většina z nich vykonávala mlynářskou činnost pouze příležitostně, mnoho času jim zabralo vlastní hospodářství. Proto zde nebylo dost peněz na nákupy nových technologií. Přesto měli zájem něco z nových technologií uplatnit i ve svém mlýně. Tím v některých mlýnech vzniklo tzv. poloumělecké složení.

To je ve větrných stejně jako ve vodních mlýnech charakterizováno tím, že:
– základem je stále mletí na kamenech
– upravovány a přidávány jsou stroje na čištění obilí (koukolník či teriér, případně tarár)
– vylepšováno je prosévání – náhradou mlynářského pytlíku v moučnici hranolovým vysévačem
– výjimečně měl mechanizací dopravy meliva ve mlýně – kapsový dopravník

Jak vypadal tento technologický pokrok v praxi uvidíme na dvou mlýnech – Partutovice a Štípa. Prvním krokem byla výměna mlynářského pytlíku v moučnici za hranolový vysévač. V několika mlýnech se setkáváme se zajímavými domácími konstrukcemi těchto hranolových vysévačů. Například ve větrném mlýně ve Štípě je šestiboký hranolový vysévač o průměru 52 cm m a délce 130 cm domácí konstrukce.

Úplným unikátem ve větrných mlýnech je čtyřboký hranolový vysévač spojený s tarárem domácí konstrukce na větrném mlýně v Přemyslovcích. Mlýn má dvě složení. V první části kameny sloužily k špicování a na hranolovém vysévači o hustotě síta 14 (nití na palec) se zrní prosévalo a na výskoku čistilo taráru. Použití hranolového vysévače znamená, že se jedná již o poloumělecké složení. Druhá část – mlecí – je klasické české složení s mlynářským pytlíkem v moučnici. Takže zde v jednom mlýně vidíme přímo vedle sebe postupný přechod z českého na poloumělecké složení.

Větrné mlýnky s turbínou mají stejné technologický vybavení jako klasické větrné mlýny, jen je všechno přiměřeně menší. Mlýnské kameny mají např. průměr jen 50 cm. Vzhledem k tomu, že mlýnky s turbínou vznikají až po roce 1905, už v nich nenajdeme moučnici, ale výhradně hranolový vysévač. Některé mlýnky vyráběly mouku, častěji však sloužily pouze ke šrotování.
V tomto případě můžeme také říci, že se jedná o poloumělecké složení. Takový mlýnek při dobrém větru dokázal sešrotoval 2 q dobře vyschlého obilí za 24 hod.

Mlýn ve Staré Vsi je ukázkou toho, jak se mlynář dostal v modernizaci provozu mlýna ještě o kousek dál. Mlýn byl na tuto lokalitu přenesen v roce 1910 a modernizace proběhla v meziválečném období.
Zvláštností tohoto mlýna jsou dvě paleční kola a která mají 96 a 88 palců. Pro zlepšení přípravy obilí si instaloval loupačku – vlastní konstrukce. Loupačky mají obecně tenkou stěnu bubnu, zde je vyrobena z masivního kamene. Jaký byl chod zrní do loupačky a z loupačky není z dochovaného zařízení zřejmé, tedy ani případné napojení na kapsový dopravník.
Pro přesun meliva sloužil korečkový výtah s možností dopravy meliva na obě mlýnská složení. Na dopravu meliva do moučnice, kde mlynářský pytlík nahradil hranolovým vysévačem, použil šnekový dopravník.
Podíváme-li se na diagram vidíme, že se jedná už o dále zdokonalené poloumělecké složení.

Umělecké složení
Velkým problémem pro rozsáhlejší technologickou modernizaci byl omezený vnitřní prostor větrných mlýnů. Mlynář ve Chvalkovicích měl k dispozici pouze tři podlaží, každé o ploše 30 m2. Proto např. benzínový a později plynosací motor umístil vně objektu, Do tohoto omezeného prostoru však šikovný mlynář dokázal dostat poměrně mnoho nových strojů. Dokonce si pořídil i rovinný vysévač, pro který už ale opravdu, místo najít nedokázal, proto zůstal dodnes rozložen jen jako doklad velké snahy mlynáře o modernizaci provozu. V tomto větrném mlýně najdeme již přímo umělecké složení.

Umělecké složení je charakterizováno tím, že:
– je zajištěna důkladnější příprava zrna před mletím (tarár, aspirátor, koukolník)
– odstraňování slupky od zrna (loupačky)
– je lepší třídění moučných produktů (hranolové a rovinné vysévače,
– manipulaci se zrnem i melivem zajišťují kapsové výtahy

V Chvalkovicích najdeme tyto stroje :
– trier – koukolník 180*40 Josef Trapp Plzeň
– loupačka průchodová (Tesařík Křižanovice) 80*50 – loupá a dělá kroupy
(výkon čistění – 40 q obilí na 24 hod)
– válcová stolice Nemeka Vídeň, válce rýhované, délka 55, pr. 30, mletí na plocho
– dva kapsové dopravníky
– hranolový vysévač moučný – vlastní výroba, délka 240, pr. 80, vysévání mouky
– hranolový vysévač – vlastní výroba, délka 140, pr. 50, třídí dumsty a krupice
– nefunkční vysévač rovinný Tesařík Křižanovice, 1 skříň, délka 140 cm, šířka 100,
– kameny smirkové Kašpar, průměr 115 cm, na domílání
– šrotovací kameny průměr 100 cm z Nové Pláně na Slovensku , pískovec

Jediným známým případem ve větrném mlýně je místní náhrada korčáku rotující deskou s žebry, která se otáčela společně s běhounem. Množství meliva do kamenů se regulovalo velikostí výstupního otvoru opatřeného šoupátkem.

V tomto mlýně je zde použit starší výrobní postup, kdy je napřed vyseta mouka a teprve potom tříděny krupice – viz např. lit. Hertík. Novější způsob je obrácený.
Ve druhém patře jsou dva zásobníky (na žito a na ječmen) s možností odběru zrna v přízemí.
Pohon mlýna zajišťoval vítr nebo plynosací motor Vikov Prostějov, r. výroby 1918, jedno válcový, na koks, max. výkon 12KS (HP) – ten se nedochoval.

Z předchozího výčtu technologického vybavení i z tohoto diagramu je zřejmé, že se ve mlýně v Chvalkovicích jedná a unikátní případ uměleckého složení ve větrném mlýně.

Mlynář v dotazníku pro mlynářské ústředí v roce 1938 uvádí:
– mlýn je určen na střídané mletí ( pro nedostatek místa), šroťák však může pracovat stále
– max. kapacita za 24 hod. je při mletí pšenice 5 q, mletí žita 8 q a šrotování 24 q
– max. roční kapacita: mletí pšenice 400 q, mletí žita 600 q, šrotování 1000 q
– skutečný (zdaněný) výkon v roce 1938 – ječmen na kroupy 10 q, šrotováno 328 q

Doplňková zařízení
Ve větrných mlýnech můžeme potkat i další doplňková mlynářská zařízení. V několika mlýnech (např. Partutovice a Kořenec) najdeme krupník – holendr, mlýnský kámen postavený vertikálně tesaný obvykle po obvodu do tvaru písmene V. Např. v Partutovicích však vidíme kamen v rovným křesem.. Ve větrném mlýně ve Skaličce najdeme navíc jahelku (mlýnek na proso) a odstředivou čističku hrachu a viky. Ve Starém Poddvorově je nově renovovaná loupačka.

Krupník (holendr) ve větrném mlýně v Kořenci

Tolik o modernizaci z pohledu mlynářské technologie. Mezi válkami se objevily i možnosti modernizovat samotný pohon větrného mlýna, nebýt tak již nebyl plně odkázán na milost a nemilost počasí. Na několika větrných mlýnech (ale pouze holandského typu) byl už v roce 1938 plynosací motor, který pomáhal s pohonem při bezvětří. V dalších mlýnech pomáhal benzínový nebo naftový motor. V Chvalkovicích měl mlynář připraven už i elektromotor. Zapečetění mlýna v roce 1941 mu zabránilo v jeho instalaci. Pokud mlynáři přešli plně na tyto nové pohony, nejde již o větrný mlýn, ale o motorový mlýn provozovaný v objektu bývalého větrného mlýna. A to už je námět na samostatný příspěvek.

Použitá literatura:
Hertík Em.: Mlynářství, Praha 1890
Hudec, J.: Nástin praktického mlynářství, Praha 1908
Lehovec, A.: Stručný nástin praktického mlynářství pro mlynáře a tovaryše, Praha 1936
Tureček, F.: Mlynářství, díl II. Zpracování obilí, Břeclav, nedatováno
Tureček, F.: Mlynářství, díl III. Sbírka diagramů mlýnů, 2, vydání, Pardubice, nedatováno
Pavliš M.: Mlynářství I pro 1. a 2. ročník SOU, SNTL 1983
Berka M.: Větrné mlýny jako technické památky, Brno 1979
Štěpán L.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách, Argo 2000

Ing. Jan Doubek