1.
Typ: německý
Stav: zaniklý
Kraj: Moravskoslezský
Okres: Nový Jičín
Šustek Sehorsův, Burian neuvádí

2.
Typ: německý, pak zděný
Stav: zaniklý
Kraj: Moravskoslezský
Okres: Nový Jičín
Šustek Mathanův, Burian 421

3.
Typ: německý
Stav: zaniklý
Kraj: Moravskoslezský
Okres: Nový Jičín
Šustek Fuchsův, Burian 422
Obec Pohoř leží na výrazném kopci náhorní plošiny Oderských vrchů nad úvalem horní Odry ve vzdálenosti 2,5 km východně od Oder a 6,5 km jihozápadně
od Fulneka. Nadmořská výška Pohoře dosahuje na Pohořském kopci jz. od obce 484 m, na Vrchovině (Meschper Feld) sz. od obce 480 m a na Olšové (Olschenberg)
vých. od obce 475 m. Plužina obce je ze všech stran obklopena souvislým věncem lesů na srázných stráních. Z vyvýšenin polí na náhorní plošině
jsou překrásné výhledy do Moravské brány a na Moravskoslezské Beskydy, jak no dlani je vidět celé Kravařsko i jeho hrady Starý Jičín, Hukvaldy
a Štramberk, jemuž místní lidé říkávali „Masnica” („Butterfass”).
Náhorní plošina Pohoře byla ideálním místem pro větrné mlýny. Písemné zprávy o počátcích pohořských větřáků ukazují na tvrdý konkurenční boj mezi vodními
a větrnými mlynáři, do něhož zasahovala nejen vrchnost ve Fulneku, ale i krajský úřad v Přerově. Drobné zmínky o větrných mlýnech na Pohoři nacházíme
také v monografii Adolfa Tollicha z roku 1903 a v článcích Josefa Mazury a Otty Maresche z roku 1913. Kromě písemných zpráv o větrných mlýnech
na Pohoři bylo použito také informací místních pamětníků, které od nich získal v 1985-87 při terénním výzkumu František Šustek.

Výřez z III. voj. mapování 1:75000 Bericht 4160

1. Sehorschův (Řehořův) větřák

První dřevěný větřák na Pohoři byl postaven počátkem 19. století na gruntě (pozemku) sedláka Melchiora Sehorsche č. 49.
Byl to druhý největší sedlák v obci s výměrou přes 30 ha pozemků. Usedlost č. 49 leží v dolní (severní) části Pohoře po pravé (východní) straně.
Domácí díl usedlosti tvaru (do novodobého rozorání mezí a soukromých cest) souvislý pás pole od stavení k východu až k lesu.
Tento díl probíhal přes vyvýšeninu Olšovou. Kromě toho měla usedlost ještě další pozemky i v jiných místech katastru. Do se oprávněné předpokládat,
i když pomístní jméno není výslovně uvedeno, že první větřák byl postaven právě na výšině Olšové protože jsou zde ideální větrné podmínky
a navíc zde vedla cesta (nyní silnice) do Kletného a do Suchdolu. Toto místo je vzdáleno 350 m od okraje obce a 700 m od kostela v Pohoři sv. směrem,
azimut 650°.
Na Pohoři nebylo vodního mlýna a k vodním mlýnům, zejména do Oder, byla daleká, příkrá a špatná cesta. Z těchto důvodů už v roce 1803 obec žádala
o povolení stavby větřáku na gruntě č. 49. Obec dosáhla od vrchnosti ve Fulneku povolení ke stavbě, přestože vodní mlynáři byli proti tomu a namítali,
že v nejbližším okolí jsou už větrné mlýny v Jestřábí a dvou složeních a v Kletném o jednom složení. Tím se provedení stavby zřejmě poněkud zdrželo.
V roku 1805 chtěla obec pronajmout tento větrný mlýn Michalu Tomkovi či Daňkovi z panství Valašské Meziříčí. O dalších osudech větřáku není zpráv,
asi vyhořel.
Stojí za zmínku, že majitel usedlosti č. 45 v Pohoři Jindřich Žilinský ml. hodlal na kopci Olšová využít energie větru o postavit zde malou větrnou elektrárnu.

2. Mathanův větřák

V roce 1805 povolilo fulnecká vrchnost vybudovat na Pohoři druhý větřák Tomáši Schenkovi, vodnímu mlynáři Z Hladkých Životic,
který jej chtěl držet doživotně. Avšak tento Větrný mlýn po několika letech rovněž vyhořel, takže v roce 1816 nebyl na Pohoři ani jeden mlýn
a vrchnost žádost obce o výstavbu větřáku zamítla. Přednostní právo k zbudování větřáku zdědil totiž Schenkův pastorek vodní mlynář Ant. Brossmann
z Hladkých Životic a to na gruntě Jana Mothana.
Roku 1823 chtěl na Pohoři stavět větřák mlynářský tovaryš Jan Bosch z Velkých Albrechtic, avšak povolení ke stavbě mohl dostat, jestliže Brossmann
do půl roku mlýn nepostaví, a v každém případě se měl s ním dohodnout. Obec mu však neposkytla vhodný pozemek, ač dřevo na stavbu už bylo svezeno
a nakonec se zkazilo. V roce 1834 na Pohoři žádný větrný mlýn nebyl.
Mathanova selská usedlost v Pohoři č. 6 byla největší v obci po levé straně, jdeme-li obcí k severu. Na Mathanově díle vlevo od cesty do Jestřábí
stál zmíněný dřevěný Schenkův větřák, který vyhořel před rokem 1816. Na témž místě byl postaven sedlákem Josefem Mathanem zděný větrný mlýn holandský,
podle V. Buriana asi roku 1853, a pracoval až do roku 1940. Ve skutečnosti přestal pracovat před začátkem 1. světové války. V roce 1875 byl větřák
(podle Berichtu) v živnostenském provozu.

Majiteli usedlosti č. 6 a zděného větřáku byli podle pozemkových knih roku 1853 Josef a Alžběta Mathanovi. V letech 1869—1872 byl nájemcem mlynářské
živnosti na tomto větřáku Johann Hermann, nar. 1814 v Jezdkovicích u Opavy, s manželkou Terezou, nar. r. 1819 ve Svobodných Heřmanicích; nejmladší
z jejich tří dětí Eduard, nar. r. 1843, byl roku 1869 mlynářským učněm u otce a roku 1888 mlynářským tovaryšem v Bernarticích.
Od roku 1887 byl majitelem usedlosti č. 6 i mlýna Vincenc Mathan (nar. 1861), podle sčítacích operátů současně vedlejším povoláním v 1890 a 1900
mlynářský mistr, s chotí Rosalií, od roku 1902 jako spolumajitelkou (nar. r. 1869). Manželství bylo obdařeno v 1890—1910 šesti dětmi.
Roku 1914 je v pozemkové knize zapsán jako majitel Vincenc Mathan, roku 1919 Vincenc ml. s manželkou Žofií roz. Münsterovou. Od roku 1910 není
v písemných pramenech o větrném mlýně zmínky, nebyl již v živnostenském provozu.
Podle sdělení pamětníka Ferdinanda Köhlera byl Mathanův větřák postaven z cihel, měl kruhový půdorys o průměru asi 8 – 10 m o byl vysoký asi 15 m.
Byla to poschoďová budova ve tvaru mírně se sbíhajícího komolého kužele. Nahoře byla otočná střecha s křídly. Větřák se podobal zděnému větřáku v Kujavách.
Ferd. Köhler si pamatuje z dětství, že se na Mathanově větřáku kol roku 1910 ještě mlelo, později již jen šrotovalo a kol roku 1916 zbylo z větřáku
jen kruhové základní zdivo z cihel, kde si jako chlapci hrávali.
Informátorka Marie Mikulášová roz. Fuchsová, sloužila od 13 let svého věku po dobu 7 let u sedláka Vincence Mathana z č. 6, tedy v letech 1908—1915.
Pamatovala si, že když přišla k Mathanovi na službu, tak ještě zděný větřák šrotoval pro vlastní hospodářství, pak již jen nečinně stál a nemlel
a nakonec sedlák mlýn strhl.

Po zániku větřáku zbyl po něm na poli jen pomístní název „Mathanmühl”, který je zapsán ve Winterově sbírce traťových jmen z roku 1929 (č. 130).
Stavební parcela č. 104, katastr. č. 1212, pole č. běž. 37, na níž stával větřák, o pozemková parcela č. 290 (pastvina) byly v pozemkové knize začleněny
s platností od 24. 10. 1936 do parcely č. 280, tedy do sousedního pole.

Mathanův větřák, bližší k obci, je zakreslen na speciální mapě 1: 75 000, list Nový Jičín 4160, 24. vydání z roku 1938 o na mapě fulneckého okresu
od Přemysla Ježka z roku 1940, ačkoliv v uvedených letech již nestál. Na starší katastrální mapě obce Pohoř z roku 1833 není ještě zakreslen,
neboť v té době ještě neexistoval. Teprve na novější katastrální mapě z roku 1876 v měřítku 1: 2880 je již zakreslen jako kruhový zděný větřák
na katastrálním čísle 104. Příjezdová cesta má kat. č. 290, celý díl pole k č. 289.
Mathanův holandský větřák stál poblíž severního okraje obce ve vzdálenosti 580 m od kostela v Pohoři, azimut 354°. Snímek Mathanova větřáku se nedochoval.

3. Fuchsův větřák

V roce 1835 požádal sedlák Ondřej Kunz z Pohoře č. 2 fulneckou vrchnost o povolení k stavbě větřáku. Vrchnost však, podobně jako mlynářský cech,
se stavěla proti tomu, že prý obec nemá daleko k vodním i větrným mlýnům v okolí – v Kletném že je větřák o jednom složení, v Jestřábí o v Suchdole
je po větřáku o dvou složeních – dále že Kunz není vyučen, že má velké hospodářství (tato usedlost č. 2 mělo v roce 1902 přes 17 ha), takže má dost práce,
a že by vyučení vodní mlynáři utrpěli škodu, obec však zdůrazňovala potřebu mlýna při
stálém nedostatku mouky a chleba, zejména za suchého období, a krajský úřad v Přerově jako nadřízený orgán zrušil zákaz stavby, vydaný vrchností. V letech
1837—1842 větřák mlel.

Dne 17. 4. 1845 prodal Ondřej Kunz „svůj na svém gruntě nově zbudovaný větrný mlýn” svému zeti Ondřeji Kreuzovi (členové rodiny se psali též Križ),
mlynářskému mistru podle svatební smlouvy z 6. 4. 1837 za 800 zl. a k tomu 3/4 měřice kamenité země na výstavbu mlynářské chalupy č. 77. Zatím novomanželé
bydleli na č. 6 (narození syna Prokopa roku 1840). Nový nabyvatel byl povinen prodavateli, pokud bude na výměnku, odvádět ročně 3 měřice rži a po měřici
pšenice a ječmene. Dne 3. 6. 1848 zemřel třicetiletý Ondřej Kreuz v č. 77. vdova Magdaléna se provdala 4. 2. 1850 za Antona Schwarze, mlynářského tovaryše
z Vrchů. Z prvního manželství si přivedla 4 děti narozené v letech 1840—1847.

Roku 1862 byla usedlost č. 77 i s větřákem intabulována synu Ondřeje Kreuze Prokopovi (nar. 1840) a jeho choti Veronice rozené Michlové za 1200 zl.,
r. 1871 bylo přeneseno vlastnické právo za kupní sumu 1600 zl. na Antona o Magdalénu Schwarzovy (matku a otčíma), roku 1872 zůstala vdova Magdaléna
Schwarzová majitelkou sama. Manželé Kreuzovi (měli v I. 1868—1876 pět dětí) se přestěhovali roku 1870 na č. 59. Roku 1875 byl mlýn v živnostenském
provozu (Bericht). Roku 1877 se stali vlastníky mlýna, domku č. 77 a parcely č. 323 o výměře 1 1/2 jitra manželé Eduard Fuchs o Alžběta, nejmladší
sestra Prokopa Kreuze (nar. roku 1847).
Eduard Fuchs, mlynářský tovaryš, narozený r. 1847 ve Svobodných Heřmanicích u Opavy, syn rolníka Josefa Fuchse a Renaty, dcery větrného mlynáře
Josefa Hermanna z Bratříkovic, uzavřel sňatek s Alžbětou Kreuzovou 10. 9. 1872. Oba byli svobodni, ale Alžběta byla svobodnou matkou syna Ferdinanda
(nar. r. 1869 na č.59). Fuchsovi bydleli nejprve nějaký čas v ženichově rodišti a pak na č. 77 v Pohořj, kde se jim narodilo v 1874 – 1890 sedm dětí.
Nejstarší dcerce byla koncem roku 1876 kmotrou a dala jméno sestra Eduardova Julile (nar. r. 1857 ve Svobodných Heřmanicích) „dcera Josefa Fuchse,
větrného mlynáře v Kujavách”.
Dřevěný větřák Fuchsův v červnu roku 1877 vyhořel když domácí lidé byli v kostele. Požár byl založen a objekt úplně zničil. V červnu roku 1890
vyhořela Eduardu Fuchsovi na č. 77 stodola. Roku 1878 byl sem převezen a znovu postaven dřevěný větřák z Kujav který tam stál vedle silnice do
Hladkých Živoříc patřil k usedlosti č. 32, a na němž mlel do své smrti roku 1875 Eduardův otec Josef Fuchs. V roce 1892 se ovdovělý Eduard Fuchs
podruhé oženil s Teresií dcerou domkaře Georga Linnero v Pohoři č. 23, s níž měl ještě 2 děti.
Roku 1895 získal větřákovou chalupu č. 77 s mlýnem výše uvedený Ferdinand Kreuz se svou manželkou Terezou Gellnerovou z Pohoře (nar. 1875),
s níž měl do roku 1910 pět dětí. Zatímco ve sčítacích operátech je u č. 77 roku 1869 uvedeno u Prokopa Kreuze a roku 1890 u Eduarda Fuchse jako
hlavní povolání větrné mlynářství roku 1900 byl Ferd. Kreuz hlavním povoláním větrný mlynář o vedlejším zemědělec roku 1910 byl zapsán jen jako
zemědělec a vedlejší povolání větrný mlynář bylo škrtnuto. R. 1921 je jen zemědělec z údajů sčítacích
operátů se dá dobře sledovat postupný zánik větrného mlynářství v našem regionu. Lze ještě dodat, že výměra všech pozemků náležejících k chalupě
a větrnému mlýnu č. 77 v roce 1902 činila jen 1 ha 46 a 19 m2. Mlýn sám byl však stále ještě význačným bodem v terénu a při velkých manévrech v srpnu
1897 byl cílem cvičných vojenských operací.

Naše nejstarší 93letá informátorko Marie Mikulášová roz. Fuchsová, si z mládí dobře pamatuje oba větřáky na Pohoři, protože se na Fuchsově větřáku
č. 77 r. 1895 narodila a pak jako mladá děvečka u sedláka a mlynáře Mathana č. 6 sloužila vypravovala, že její otec, Větrný mlynář Eduard Fuchs přišel
do Pohoře ze Svobodných Heřmanic a přiženil se zde na mlýn č. 77. Větřák měla jeho první manželka (jméno si nepamatovala) a když pak otec (r. 1890)
ovdověl vzal si druhou manželku Teresii Linnerovou, jež byla matkou informátorky.
S první manželkou měl otec nejstaršího (1874) syna Eduarda. Otec usedlost č. 77 prodal a chodil pak do práce. Syn Eduard mlel však na větřáku ještě nějaký
čas dále. Po prodeji se rodina odstěhovala z větřákové chalupy na č. 44 v Pohoři, kde byli na bytě. Na Fuchsově Větřáku se mlela mouka. u chalupy č.
77 měli kousek pole, kde bylo hodně kamení říkalo se mu „U mlýna“. Rodina žila velmi skromně. Chovali krávu a 2 kozy. Otec informátorky zemřel koncem
roku 1895, takže ho nepoznala.
Eduard Fuchs pocházel ze vsi, kde bylo 8 větrných mlýnů. Jiný větrný mlynář Johann Fuchs, nar. 1840 tomtéž byl v 1886~1891 nájemcem větřáku
v Bernarticích nad Odrou. Je pravděpodobné že tito dva větrní mlynáři byli příbuzní Bylo by to ovšem třeba ověřit rodopisným bádáním .
O zániku Fuchsova větřáku č. 77 vypravoval místní rodák a pamětník Ferdinand Köhler, že když mu bylo asi 6-7 let (tj. r. 1910-11), už větřák nemlel.
Tehdy byl jeho majitelem Ferdinand Kreuz, který byl také muzikantem a místním kapelníkem v Pohoři on, jeho syn i dcera hráli v místní „štrajchové“ hudbě.
Ferdinand Köhler jako školák se ke Kreuzovi chodil učit na housle, proto větřák pravidelně vidíval. Když mu bylo asi 12 let (tj. v r. 1916),
byl už větřák poničený, už neměl křídla měl jen děravý kabát. Brzy potom během války úplně zanikl.

Větřáková chalupa č. 77 zanikla až po 2. světové válce. Informátor Jindřich Žilinský mi sdělil, že když přišli s manželkou v roce 1945 jako
novoosídlenci do Pohoře na č. 45, stála ještě chatrná mlynářská chalupa č. 77 a bydlela v ní ještě nějaká starší Němka, která pak odešla na odsun (1946).
Chalupa byla prázdná a měla špatnou střechu. V ní pak asi dva roky choval prasata novoosídlenec Jan Vlk, který bydlel v dědině v poslední chalupě k Odrám
(č. 61). Asi v roce 1949 již byla mlynářská chalupa zbořena, Zbytky zdiva viděla ještě v roce 1955 Marie Nováková, rozená Králová ze Spálova. Když se toho
roku do Pohoře vdala.
Lidé tomu poli na kamenitém návrší podnes říkají „U větřáka”. Ve Wintrově sbírce je zapsán pomístní název Fuchsmühl. V terénu jsem zjistil, že Fuchsův
větřák stál asi 100 kroků (75 m) východně od dnešní vodárenské nádrže.

Fuchsův větřák je zakreslen na speciální mapě Nový Jičín z roku 1938 a na mapě Přemysla Ježka z roku 1940, ačkoliv v letech vydání map již nestál.
Rovněž je zakreslen na obou katastrálních mapách Pohoře, a to z roku 1833 (kopie z roku 1836) a z roku 1876. Větřáková chalupa je zakreslena na parcele.
č. 323/2, dřevěný větřák na čís. 323/3 a příjezd k větřákům má číslo 323/4. Na katastrální mapě byly změřeny souřadnice Fuchsova větřáku: vzdálenost od
kostela v Pohoři 900 m, azimut 340°.

Dochoval se původní skleněný negativ snímku větrného mlýna a mlynářské chalupy na Pohoři č. 77 z doby kol roku 1900, kdy byli jejich majiteli Ferdinand
o Teresie Kreuzovi. Negativ i z něho zhotovená velká zvětšená fotografie byly vystaveny na výstavě archivních dokumentů a starých fotografií u příležitosti
oslav 750 let města Oder 30. 9.—20. 10. 1984. Autorem negativu (č. 8026) byl profesionální oderský fotograf Karl Stable, který také zhotovil 8 snímků
otištěných v knize Tollichově a řadu snímků v Rollederově Dějinách Oder (obě knihy jsou z roku 1903). Jeho autorství potvrdil informátor Erich Lux z Oder,
kterému se podařilo zachránit několik starých fotografických desek po K. Stableovi. Informátorka Marie Mikulášová, která se na větřáku narodila,
ihned po zhlédnutí snímku potvrdila, že to byl jejich Fuchsův větřák.

Prameny:
František Šustek
Větrné mlýny na Pohoři
Vlastivědný sborník okresu Nový Jičín