Kraj: Moravskoslezský
Okres: Nový Jičín
1) Burian 504, Šustek 1
Zvaný Světuý větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
2) Burian 508, Šustek 2
Zvaný Červků větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
3) Burian 510, Šustek 3
Zvaný Tomanů větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
4) Burian 506, Šustek 4
Zvaný Týlů větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
5) Burian 505, Šustek 5
Zvaný Juráčů větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
6) Burian 507, Šustek 6
Zvaný Šustků větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
7) Burian 509, Šustek 7
Zvaný Kalfařů větřák
Typ: německý
Stav: zaniklý
ad 1) Světuý větřák
Větrný mlýn německého typu stál východně od obce, vlevo od polní cesty do Heřmánek, ve vzdálenosti 1100 m od kostela na návrší
zvaném „Čechovsko” v nadmořské výšce 536 m.
Zprávu o vystavění tohoto větřáku máme velice přesnou. Dochovala se žádost Josefa Valenty ze Spálova ze Dne 14. 9. 1863 o vystavění
větrného mlýna adresovaná okresnímu hejtmanství v Hranicích. Hejtmanství
žádosti vyhovělo s podmínkou, že větřák bude stát 200 sáhů
vzdálen ode všech budov.
Druhým mlynářem na tomto větřáku byl od roku 1867 František Král. Ale ještě téhož roku František Král zemřel (30. července 1867) ve
věku 29 let. Vdova po něm se znova provdala za Tomáše Skřehota, který také převzal po nebožtíkovi větřák. Dne 29. prosince 1869 požádal
Tomáš Skřehot představenstvo obce Spálova o povolení, aby mohl při větrném mlýnu postavit domek.
Žádost v originálu zní:
„Slawne Predstawenstvo! Ja niže psani Tomáš Skřehot wětrný Mlinář ve Spalově zamišlim při mem wětrnem Mlině novy Domek wystawyti,
kteryž bude pozustawat z 1 jisby a 1 Sině a 1 Komori…“, atd.
V květnu 1871 byl domek postaven a po kolaudaci dostal popisné číslo 215.
Po Tomáši Skřehotovi se ujal mlýna František Král ml., syn Františka Krále st., zemřelého v roce 1867. Mlynář František Král ml.,
zvaný „Světuý”, na větřáku mlel až do roku 1928, kdy větřák koupil Němec Sauer z Libavy. Na větřáku ještě rok mlel ve Spálově Sauerův
„mlynářčík” Josef Skřehot, který mlýn odkoupil a v roce 1929 jej rozebral a odvezl na několika koňských fůrách do Lindavy (dnešní Lipná,
okres Přerov). Zde mlýn znovu postavil na náhorní výšině vpravo od silnice Luboměř – Partutovice, ve vzdálenosti asi 950 m severně
od křižovatky silnic u Lipné.
Mlynář František Král měl přízvisko „Světuý mlynář”, též „Světlík” protože chválíval svou mouku, že mele „světuú, světuú”.
Kromě mletí, šrotování a dělání kaše také na větřáku řezal šindel. Vyznal se i v tesařském řemesle a sám si mlýn opravoval,
zhotovoval nová křídla, „péří” do křídel apod. Byl dlouho starým mládencem, býval veselý a rád u muziky poplatil muzikantům
a zpíval a tančil jako čert.
„Kašu” (ječné kroupy) dělal na „holendru” (kašáku, krupníku) kam nasypával dávku 2 q ječmene. Těsně před začátkem 1. světové války v
roce 1914 se holendr při dělání kaše roztrhl a zranil mlynáři nohu a ruku, takže musel být odvezen do nemocnice v Hranicích.
Pro toto zranění byl zproštěn vojenské služby a nemusel narukovat na frontu, kde byl jeho pluk skoro celý zničen. Jak se říká štěstí
v neštěstí.
Brzy po 1. světové válce se na větřáku udála další nehoda, způsobená neopatrností chlapců, kteří se rádi přes zákaz chytali točících
se křídel a na nich se vozili. Jeden chlapec spadl, poranil si páteř a zůstal zakrslý a hrbatý, nicméně ani tato nehoda ho neodradila
aby se vyučil se hodinářem.
„Světueho” větřák po převezení,do Lindavy (nyní Lipné) v roce 1929 tam pak ještě stále mlel až do 2. světové války. Po smrti mlynáře
Skřehoty byl v roce 1944 větřák rozebrán a zničen, dřevo použito na topení. Zůstaly po něm jen kamenný základový kříž a dva mlýnské kameny,
které tam ležely ještě v roce 1978. Tyto velké pískovcové mlýnské kameny chtěli členové vIastivědného kroužku Oderských vrchů ve Spálově
dát převézt no památku ,do zámeckého parku ve Spálově, ale než sehnali dopravu, byly již kameny odvezeny místními traktoristy na skládku
(překážely orbě).
Chalupa větrného mlynáře ve Spálově č. 215, která stála východně od větřáku ve vzdálenosti necelých 30 m, vyhořela 9. 7. 1945.
Světuý větřák měl čtvercový půdorys o rozměrech 5 x 5 m a výšku do kalenice 11,5 m. Na zadní straně měl, jako všechny dřevěné větřáky
v okolí, schodky ke vchodu do mlýna a vyčnívající mlynářovu světničku „šalandu”. K natáčení větřáku proti větru sloužil nejdříve kozlík,
později se natáčel pomocí rumpálu.
ad 2) Červků větřák
Větrný mlýn německého typu stál na severovýchodním okraji obce, vlevo od polní cesty na kopec Stráž (Strassberg) ve vzdálenosti 450 m
VSV od kostela. Stál na pozemku parc. č. 1954/2, který patřil k Červkově chalupě č. 8, Nadmořská výška větřáku byla 532 m.
Existence tohoto větřáku, který si v roce 1950 pamatovali jen nejstarší pamětníci, je doloženo také zápisem v matrice Spálova.
Dne 21. 11. 1876 se narodila na výměnku selského gruntu u Králů č. 13 Juliana Jakubcová, otec František Jakubec, povětrný mlynář,
matka Mariana roz. Králová (z č. 13).
Mlynář František Jakubec bydlel se svou ženou a později i s rodinou ve výměnku selského gruntu č. 13, odkud jen na vzdálenost ani 200 m
do mlýna docházel, tohoto důvodu ani nevystavil chalupu u mlýna.
Od vnuka tohoto mlynáře, Jana Rambouska se dovídáme další podrobnosti o mlynáři.
František Jakubec pocházel z Klokočůvku a vyučil se mlynářskému řemeslu. Mlynářství se věnoval po celý život, ale přesto neměl nikdy
vlastní mlýn, vždy měl mlýn jen pronajatý. Nejdříve byl s manželkou jako nájemce na Červkově větřáku ve
Spálově, pak na vodním mlýně v Klokočůvku (zvaný později Hrubého mlýn – Ruby Mühle, po r. 1945 Murckův mlýn) a odtamtud na vodní mlýn
na Odře v Bernarticích. Údajně měl jít do mlýna i do Uher a na Slovensko, ale manželka nechtěla. Mlynář František Jakubec byl V roce 1894
v Suchdole n. O. pro peníze přepadena zabit.
Podle ústního podání měl spálovský větřák po mlynáři Jakubcovi opět provozovat jeho majitel František Červek, od něhož vzniklo jméno
Červků větřák. Červek tento větřák již před 1. světovou válkou prodal a odjel do Ameriky. Komu jej prodal není známo, větřák byl odvezen
z obce pryč, údajně do Čech.
Snímek Červkova větřáku se nedochoval. Větřák je však zakreslen jak na speciální mapě (1:75000, list 4159 Hranice, 32. vydání), tak
i na katastrální mapě Spálova (1:2880 z r. 1889, kopie z r. 1914). Katastrální mapa ukazuje, že r. 1889 Červků větřák stál, ale na kopii
z roku 1914 je zakreslení větřáku chybné, kopie nezachytila změnu situace, neboť větřák byl již tehdy odvezen. Na tomto příkladě vidíme, že
při novém vydání map nebyla situace porovnána v terénu a tak se do kopií nedostaly změny, které v terénu nastaly.
ad 3) Tomanů větřák
Větrný mlýn německého typu stál na severozápadním okraji obce, ve vzdálenosti 750 m ZSZ od kostela u polní cesty vedoucí do údolí „Havranova
potoka”. Větřák stál v nadmořské výšce 570 m ve vzdólenosti 200 m severně od stodoly Šustkovy usedlosti.
Jméno Tomanů větřák pochází z přezdívky rodu Šustků na selském gruntě č. 107. Rod Šustků sídlí po meči na tomto gruntě ad r. 1789, kdy
jej získal po sňatku s dcerou Karla Krále, Terezií Královou, její manžel Ignác Šustek I. Po přeslici, počítáme-li v to předešlý rod Králů,
sídlil rod nepřetržitě na gruntě již před rokem 1659, kdy zde hospodařil Toman (Tomáš) Král I., a ve zmíněném roce grunt převzal jeho syn
Toman Král II. Odtud zmíněný název gruntu „u Tomanů“, jež se používá dodnes. Tomanů větřák si postavil sedlák Ignác Šustek II. („Tomanů”),
který byl čtvrtým hospodářem po meči na gruntě č. 107 v letech 1858 – 1895. Pamětníci o něm vypravovali, že byl zručný a fortelný na
všechna „kunštovní” řemesla, že dělal nejen různé nářadí, ale i hudební nástroje a vyrobil dokonce i varhany. Pokoušel se, neznaje
pochopitelně zákona o zachování energie, také o sestrojení samohybu (perpetuum mobile). Vyrobil dva typy samočinného kola, jedno založené
na působení zemské přitažlivosti na stejná závaží o ramenech proměnlivé délky, druhé na přelévání vody v otáčejících se konvičkách.
Když stroj nechtěl jít, prohlásil: „Chybí temu duša”.
Není tedy divu, že si Ignác Šustek postavil vlastní větřák, na němž převážně pro vlastní potřebu mlel a šrotoval, ale i brousil nástroje
a řezal dřevo (šindely).
Rok postavení a zániku větřáku není znám. Za dalšího hospodáře Ignáce Šustka III. 1895-1935 již větřák nestál.
Rod Šustků, nyní druhý nejpočetnější rod ve Spálově (po rodu Králů), se rozrostl z mlynářského rodu, jehož první známy a písemně doložený
předek Matěj Šustek byl v roce 1572 mlynářem na Zástružném mlýně na Odře u Klokočůvku.
ad 4) Týlů větřák
Z ústního podání Aloise Kubici („Štrajbrů Lojz”) a někteřích dalších pamětníků víme, že na domácím díle selské usedlosti č. 103 u Týlů,
na tzv. „Týlových ščetkách” stával dřevěný větřák (německého typu).
„Za humnama“ byl nejdříve hliník, v němž se kopala hlína na vepřice i na cihly, které se zde domáckým způsobem pálily (některé dochované
cihly mají vytištěnu značku B b). Teprve za tímto hliníkem bylo návrší „Na ščetkách”, na nichž větřák stával. Byly to neúrodné,
mokré pastviny, porostlé tvrdou kyselou travou a makytím (jívovým křovím). Na tomto návrší asi ve vzdálenosti 140 m severně od záhumenní
cesty v nadmořské výšce 580 m stál Týlů větřák.
Alois Kubica jej sám nepamatoval, ale vyprávěl mu o něm jeho otec.
Písemné doklady se o tomto větřáku zatím nenašly. Stál asi jen krátkou dobu, a proto není zachycen ani na katastrální ani na speciálně mapě.
Rod Týlů přišel na grunt č. 103 v r. 1883 a dnešní majitel představuje již 5. pokolení svého rodu na tomto čísle. Rok postavení a zániku
větřáku není znám. Dá se jen usoudit, že větřák byl pravděpodobně postaven po roku 1883 a zanikl kolem roku 1900 za nyní již neznámých
okolností. Burian o tomto mlýně píše jen, že v roce 1885 byl v provozu.
Rod Týlů (Tilů) byl starý mlynářský rod, který pocházel z vodního mlýna ve Stachovicích u Fulneku. V roce 1742 se přiženil Josef Till na
vodní mlýn Lhotku u Barnova, odkud přišel rod v roce 1795 do Spálova, kde se rozmnožil a postupně osídlil 13 domovních čísel.
Tento větřák sloužil jen pro potřebu majitelovy selské usedlosti, proto nevznikla potřeba písemně zachycovat majetkové nebo nájemní
vztahy. Rovněž nebylo třeba stavět mlynářovu chalupu, protože mlynářem pyl sám sedlák.
ad 5) Juráčů větřák
Tento nejstarší a nevýše položený větrný mlýn německého typu ve Spálově stál na západním okraji obce v blízkosti nejvyššíha místa Spálova,
zvaného „Na skřahu” (597 m) u cesty do Barnova, ve vzdálenosti 1300 m západně od kostela. Od okraje obce (od dnešního Ambrožova selského
gruntu č. 97) stál SZ směrem ve vzdálenosti 150 m.
Během své existence vystřídal větřák několik mlynářů, podle nichž se postupně získával přízviska – Kretschmerů, Kahligů, Herodků, Valentů,
Maršálků a nakonec „Juráčů” (tj. Šustků).
Byl postaven před rokem 1838 na pozemcích selského
83, mlynářem Karlem Kretschmerem ze Slatiny u Bílovce,
kde jeho otec měl vodní mlýn. Dne 28. ledna 1839 se Karel Kretschmer oženil ve Spálově s Josefou Královou, dcerou Vavřína Krále,
sedláka č. 98, a již tehdy bylo u ženicha udáno zaměstnání povětrný mlynář ve Spálově (Windmühller in Sponau). Katastrální mapa z roku 1830
nemá zakreslen na zmíněné parcele větřák, a proto musel být větřák postaven mezi lety 1830 a 1938. Do roku 1841 si Kretschmer postavil
blízko u větrného mlýna i obytnou budovu, která obdržela popisné člslo 208. Téhož roku (1841) bylo jemu vlastnictví pozemku, na němž větřák
a domek stál, vloženo do pozemkové knihy.
Ale již roku 1843 byl větřák prodán se vším příslušenstvím Josefu Kahligovi za 810 zlatých. V roce 1849 koupil větřák Jan Herodek,
pocházející z Opavy, za 1000 zlatých. Rod Herodků provozoval mlynářské řemeslo ve Spálově po 2 pokolení. Syn předešlého mlynáře Jan Herodek
ml. se po roce 1876 odstěhoval do Luboměře na tamní větrný mlýn. Od sedmdesátých let minulého stoleti byl majitelem větřáku Josef Valenta.
Po Valentovi mlel na větřáku Josef Maršálek.
Josef Maršálek se vyučil mlynářskému řemeslu ve Spálovském mlýně na Odře u mlynáře Jana Gebauera, jako mlynárčík pracoval na vodním mlýně
v Odrách. Potom přišel na větřák ve Spálově, na němž „dával nový vau“ (hřídel palečného kola) a nová „křídua“, dřevo na val přivezl až
od Staré Vsi, z barnovského lesa. Mlynář Josef Maršálek bydlel s rodinou ve „Freislerové sedníčce” na výpustoch na horním konci Spálova
č. 144, odkud viděl oknem k severu na svůj větřák, vzdálený asi 200 m, na který docházel mlet. Ve větřákové chalupě bydlela Sabina Skřehotová,
proto se té samotě říkalo také „Sabínino”. Po několika letech Josef Maršálek mlýn prodal, šel do práce o od roku 1908 nastoupil jako posel
(listonoš) na poště ve Spálově, kde setrval až do výslužby v roce 1925.
Od Josefa Maršálka koupil větřák okolo roku 1900 sedlák Josef Šustek „Juráčů”, který měl v sousedství grunt č. 97. Oženil se s bohatou
nevěstou Terezií Šímovou, dcerou koláře z č. 69. Jeho mladší bratr František Šustek „Juráčů” byl jedním z posledních „milbaurů” (sekerníků)
ve Spálově. Byl to zručný sekerník, který zhotovoval veškeré dřevěné součásti větrných i vodních mlýnů. Pracoval před 1. světovou válkou
po celé Moravě, ve Slezsku i v Čechách. Tak pracoval např. na zařízení vodních mlýnů ve Štítině u Opavy o v Odrach u mlynáře Stanovského
(1907). Podle přezdívky sedláka a větrného mlynáře Josefa Sustka „Juráčů” se brzy bývalému Maršálkovu větřáku začalo říkat „Juráčů větřák”.
Ve Spálově bylo hodně Šustků, kteří tehdy bydleli asi na 30 číslech v obci, a proto měl skoro každý z nich nějakou přezdívku. Přezdívku
„Juráčů” dostal otec mlynáře a sedláka Josefa Šustka proto, že měl za manželku dceru z Juráčova gruntu ve Spálově č. 120.
V seznamu požárů je udáno, že tento větřák u č. 208 vyhořel 7. 12. 1905, prý od přetopených kamen v šalandě.
Vypráví se též, že na větřák chodili popíjet okolní sedláci a že při té „pijatyce” v noci se chytil petrolej, vylitý z „latorně” (lucerny).
Sedlák a mlynář Josef Šustek „Juráčů” v důsledku pití přišel také o svůj grunt č. 87 a odešel jako nájemce na hospodu do Keprtovic (Údolná),
kde přišel úplně na mizinu a vrátil se odtud zchudlý do Spálova. Živil Se pak klepáním kamení ve „skale” (v kamenolomu).
Domek č. 208, který byl postaven 28 m jihovýchodně od větřáku a sloužil původně jako obydlí větrného mlynáře, požár nezachvátil a stojí
dodnes a je upraven k rekreačnímu bydlení.
Juráčů větřák s domkem Č. 208 je zakreslen na katastrální mapě Spálova z r. 1889, parc. č. 2482/2.
Dochoval se jediný snímek tohoto větřáku, který před jeho vyhořením v roce 1905 zhotovil Jan Řezáč, syn spálovského řídicího učitele a
spisovatele Emiliána Řezáče, pozdější ředitel měšťanské školy v Brně – Kr. Poli. Fotografie je však již značně zčernalá a nereprodukovatelná.
Proto podle ní vyhotovil v roce 1983 perokresbu Emil Přikryl, ředitel školy v důchodu v Bílovci.
ad 6) Šustků větřák
Tento dřevěný větrný mlýn stál nad Kocandou po pravé straně silnice Spálov – Luboměř, na domácím díle bývalého selského gruntu Jakuba Šimy
č. 75, „Na úlehli”, ve vzdálenosti 690 m ZJZ od kostela. Stál na návrší pole za dnešním domem Miroslava Sommera č. 271, směrem k lesu
Královci. Okolí místa, kde větřák stával na jižním okraji Kocandy, se dříve říkalo „V lipjum” nebo „V lipkách”. Nadmořská výška stanoviště
větřáku je 570 m.
Není známo, v kterém roce byl větřák nad Kocandou postaven. Podle záznamů v kronice se tento větřák nejdříve jmenoval „Malcharův větřák”.
Rod Malcherů byl starý mlynářský rod, jehož první známý předek Adam Malcher, pocházející z Vlkovic u Fulneku, se přiženil v roce 1692
do Spálova na „Zástružný” vodní mlýn na Odře č. 122 pod Švédskou skálou. V roce 1708 se rod Malcherů přestěhoval na Spálovský mlýn č. 123
na Odře (nynější tábororová základna), který držel po 6 pokolení do roku 1860. Pak rod přešel přímo do Spálova. Kolem poloviny 19. století
postavil jeden mlynář z rodu Malcherů tento větřák nad Kocandou.
Druhým mlynářem no větřáku byl Jakub Šustek z č. 129. Proto se, Malcharovu větřáku začalo říkat Šustků nebo též Jakubů větřák.
Dne 7. prosince 1868 silná vichřice nadělala v lesích Oderských vrchů velikou spoušť. V Luboměři sedláku Ondřejovi č. 37 odnesl vítr
namlácený oves za humna, když svým náporem otevřel oboje vrata stodoly, ve Spálově vichřice kromě jiných škod vyvrátila Šustků větřák.
Starousedlíci vyprávěli, že mlynář zrovna seděl v hospodě na Kocandě č. 66 o popíjel, když „sa vjichorec zvjih”, sousedi mlynáře upozorňovali,
že má jít větřák podržet nebo podepřít, jinak mu ho vítr vyvrátí, ale mlynář Jakub odpověděl, že se nemusí bát, že větřák stojí pevno.
Vtom přiběhli lidé, že vichřice větřák vyvrátila.
Vyvrácený větřák levně odkoupil od Jakuba Šustka větrný mlynář Špringer, který pocházel z Kyžlířova u Potštátu. Špringer větřák rozebral
a jeho součásti převezl a znovu postavil v roce 1869 v Luboměři na Králově „Matúšově” díle č. 20, směrem k Heltinovu.
Šustků větřák nebyl zakreslen ani na katastrální mapě Spálova z roku 1889, oni na speciální mapě, list Hranice. Nedochovalo se také žádné
jeho vyobrazení nebo fotografie.
ad 7) Kalfařů větřák
Tento dřevěný větrný mlýn, u něhož byla mlynářova obytná budova č. 231, stál na jižni straně Spálova, vlevo od silnice Spálov – Luboměř,
ve vzdálenosti 900 m JZ od kostela v trati „Novákovsko” no výšině zvané „Na keřkách” v nadmořské výšce 578 m. Stál na pozemku usedlosti
č. 63 (u Zachů), na parcele Č. 3290.
Větřák byl postaven v roce 1861, jak vyplývá ze zprávy Antoníno Brňáka z roku 1956: Podle výnosu c. k. okresního úřadu v Hranicích ze dne
13. 6. 1861 měla se konat 21. 6. 1861 komise kvůli postavení větrného mlýna
na pastvině patřící manželům Antonínovi o Johaně Kubicovým
ze Spálova č. 63. Větřák měl postavit Jan Herodek podle přiloženého plánu, schváleného již 16. 8. 1858.
Pozemková kniha Spálova v záležitosti větřáku na pozemku čp. 63 udává: „Podle smlouvy ze dne 29. 6. 1858 propachtoval majitel chalupy č. 63
pozemky za roční nájem 5 zl, o semletí 2 měřic rži Janu Herodkovi, větrnému mlynáři”. Roku 1862 se jmenuje pole „Za humny” jako výměnka.
Na základě vyjádření ze dne 22. 4. 1867 bylo pachtovné z Jana Herodka předáno na Daniela Pavlíka, výmaz nájemného byl proveden podle kupní
smlouvy ze dne 13. 1, 1881.
Po Danielu Pavlíkovi byl dalším mlynářem František Čech, který postavil u větřáku obytnou budovu s 1 světnicí, síní, komorou a chlévem.
Budova dostala v obci popisné číslo 231. Plánek je dochován v archivu obce.
Dalšími mlynáři byli Vilém Švancer, Napoleon Klezla (z č. 48 „Polónů”) a Karel Kalfař, po nichž se také větřáku „Na keřkách” říkalo
„Čechů větřák” a na konec „Kalfařů větřák”. Posledním majitelem byl Josef Sedlák ze Žďáru, jemuž větřák dne 15. 1. 1925 vyhořel.
Požár údajně vznikl třením ložisek, lidé však vypravovali, že si Sedlák větřák sám zapálil, aby dostal pojistnou sumu. Po požáru ze Spálova
odešel. Domek větrného mlynáře č. 231, který stál 15 m jižně od větřáku, při požáru neshořel a sloužil ještě řadu let jako bydliště.
Naposled zde bydlel s rodinou jako majitel Alois Červek, pocházející ze Spálova. V roce 1947 chalupu č. 231 i s pozemkem (o výměře 2 měřic)
za cenu 11000 Kčs prodali manželům Šustkovým. Noví majitelé již v domku nebydleli, ale v roce 1964 jej zbořili a materiálu
použili k přestavbě svého rodinnéha domu. Rovněž zasypali studnu u býv. větřáku.
Větřák měl téměř čtvercový půdorys o rozměrech 4,9 m x 5 m a výšku po korouhvičku 11 m. Výška až ke hřídeli byla 8,3 m, délka celých dvou
křídel činila 16,5 m. Zvláštnosti bylo, že v bezprostřední blízkosti větřáku na jeho SV straně byla studna, přikrytá šikmou šindelovou
střechou, jak lze vidět na dochovaných vyobrazeních.
Jsou dochovány dva snímky Kalfařova větřáku: fotografie větřáku s chalupou z roku 1923 ze SV strany a fotografie, která pochází
od Rudolfa Šimy, rotmistra z Olomouce, bratra Antonína Šimy koláře a varhaníka ve Spálově č. 165. Tehdy, asi v roce 1923, se konala
ve Spálově vojenské cvičení a vojáci se na památku u větřáku vyfotografovali. Tato fotografie byla otištěna za 77. stranou knihy
Františka Maršálka Paměti městyse Spálova, Spálov 1966.
Ve sbírkách „Památníku Spálova” se dochoval starý dřevoryt větrného mlýna „Na keřkách” zhotovený na spálovském zámku hraběnkou Margaretou
von Remiz, pozdější manželkou majitele velkostatku Spálov Morize Bauera-Chlumeckého. Jde a dvoustranný dřevoryt novoročenky na rok 1908
formátu 14 x 9 cm. Je zde vyryto vyobrazení větrného mlýna „No keřkách” i s mlynářovou chalupou č. 231 při pohledu od JZ. Protože autorka
dřevorytu nakreslila a vyryla obrázek podle skutečnosti, vznikají při zhotovení otisků dřevorytu obrázky zrcadlově obrácené. Řezba je
podepsána iniciálkami MR tj. začátečními písmeny jména autorky Margarety Remizové.
Kaffařů větřák s domem mlynáře je zakreslen na katastrální mapě Spálova z r. 1889 (1914) i na speciální mapě listu Hranice, 32. vydání.
Podle článku „Větrné mlýny ve Spálově” od Františka Šustka uveřejněného ve Vlastivědném sborníku okresu Nový Jičín č. 31 v roce 1983.