Každý správný mlynář se snaží zachovat své zařízení v provozuschopném stavu co nejdéle, neboť tak mu velí odvěké zákony ekonomiky.
Potkala jsem na svých cestách dřevěné mlýnské převody ze třetího, šestého a desátého století.
Převody stále funkceschopné, i když dávno nepoužívané. Tyto moje cesty ale vedly pouští a utvrdily mne v jediném poznání – dřevo je věčný materiál, avšak pouze za určitých podmínek a okolností.

Ptáte se jistě, odkud jsou fotografie historických mlýnů?

Jsou z pouště tj. z nejsušších míst na světě. Jsou z míst, kde vzdušná vlhkost po většinu roku nepřekročí 20%, kde ani rosa nepadá, kde déšť považují za zázrak a kde za posledních 14 let k dnešnímu dni nespadla ani kapka vody.
Toto extrémní pouštní prostředí vydalo však i opačné svědectví – v téže poušti jen o pár desítek kilometrů dále, 14 m pod povrchem v hrobce egyptského hodnostáře Inpunefera, který byl knězem panovníka Niuserrea, nalezené před několika málo lety českým archeologickým týmem, byla i dřevěná rakev – totálně rozpadlá činností dřevokazných hub. Bohužel, nikdo by v této oblasti nehádal, že v sarkofágu bude vlhké vnitřní mikroklima a že jeho ostatky dostihne vzlínající zemní vlhkost.

V jakém prostředí odolávají naše dřevěné mlýny věkům a jak prodloužit jejich životnost?

Dřevo je překrásný materiál – pružný,pevný, trvanlivý, lehce opracovatelný, tvarově stálý, ekologicky nezávadný, ale, žel, také „chutný” pro mnohé živé organismy. Dává též energii, neboť dobře hoří.
Naštěstí má i svou přirozenou obranu – v suchém stavu – do 10 % hmotnostní vlhkosti je prakticky pro živé organismy nepoživatelné. V našem klimatu za ideálních meteorologických podmínek „suché“ dřevo má kolem 3-6% hmotnostní vlhkosti. Povrchové buňky celulózy jsou zcela smrštěné a tím brání molekulám vody v proniknutí jejich stěnou.

Kdo dřevu škodí? A jaké jsou podmínky, které škůdcům nahrávají a dřevu neprospívají?

Dřevokazní činitelé (neboli živé organizmy, které zapřičiňují zkázu dřeva ve stavbách) jsou, houby a dřevokazný hmyz. Plísně dřevo nenarušují, ale zbarvují je do modra, do černa, okysličují a zvlhčují. Tím připravují výhodné podmínky pro hmyz a houby. Navíc některé plísně mohou být pro člověka nepříjemné – alergenní.

Plísně a nižší houby
Nižší formy hub samy o sobě dřevo nezničí, dovedou však okyselením připravit ze dřeva chutný substrát pro žravou činnost larev dřevokazného hmyzu. Dokonce se nalézají v trávicím ústrojí hmyzu a tak si vlastně hmyz nosí toto lahodné ochucovadlo stále s sebou.

Dřevokazné houby
Činností mycelia dřevokazných hub dochází k rozkladu dřevní hmoty čili k hnilobě, čímž je dřevo více či méně znehodnocováno, neboť jeho mechanické vlastnosti – zvláště pevnost, se zhoršují. V praxi se nejvíce používá rozdělení hnilob podle zbarvení dřeva, které způsobují. Nejdůležitější je bílá a červenohnědá hniloba.

Bílou hnilobu vyvolávají houby ligninovorní, tj. takové druhy, které rozkládají (kromě celulózní složky dřeva) tmavý lignin, takže dřevo světlá.
Vlivem činnosti mycelia některých ligninovorních hub dřevo rovnoměrně bělá, jindy má jenom světlé pruhy nebo se v něm tvoří nápadné komůrky. Dřevo se stává měkké až drobivé (ale nerozpadá se kostkovitě). Tento rozklad se nazývá korozívní a hniloba bílá (a to buď vláknitá, nebo voštinová podle tvaru těch zbytků, které destrukcí vzniknou).

Červenohnědou hnilobu vyvolávají houby celulózovorní, tj. takové houby, které rozkládají jen celulózní (polysacharidickou) složku dřeva, takže dřevo tmavne uvolněným ligninem, stává se křehkým, snadno se láme a často kostkovitě praská. Tento rozklad dřeva se označuje jako destrukční. Červenohnědou hnilobu vyvolávají koniofora sklepní, dřevomorka domácí a trámovka plotní -všechny vyskytující se na zpracovaném a vestavěném dřevě.

Dřevokazný hmyz
Působením hmyzu ztrácí dřevo velmi rychle své pozitivní vlastnosti, omezují se možnosti jeho využití – snižuje se pevnost a pružnost, mění se vlhkost, hmotnost a tepelná vodivost. Do takovéhoto dřeva velmi snadno pronikají spory hub a dřevo podléhá hnilobě.
Během několika let dřevo trouchniví, rozpadá se na jednotlivé kousky a lze je snadno rozemnout v ruce.
Mezi škůdci na stavbách jsou nejvíce rozšířeni červotoči, nosatci, tesaříci a hrbohlavci. Všichni žijí ve starém dřevě, jsou zvyklí na velmi suché prostředí a živí se buničinou dřeva. K trávení dřeva pomáhají představitelům této skupiny symbionty – houby a mikroorganismy, které žijí v jejich střevním traktu a ve zvláštních orgánech – jak bylo uvedeno v odstavci o nižších houbách. Hmyz prochází velmi složitým vývojem. Z vajíčka vzniká larva, která se živí a roste, pak se mění v málo pohyblivou kuklu, z níž se vyvine dospělý hmyz. Dospělé samičky opět kladou vajíčka. U mnoha druhů hmyzu dochází k takzvanému hnízdovému napadení, kdy vajíčka klade hmyz vždy na stejné místo, což vede až k totální destrukci dřevěného prvku.

Mechanické vlastnosti dřeva
Dřevo se časem mechanicky opotřebuje. To většina zkušených mlynářů ví, protože při celoročním provozu mlýna dubové palce na palečních kolech musí postupně měnit. To platí u větrných i vodních mlýnů, a to i v případě, že soukolí pěkně šlape, klouže a je dobře „namazáno“ a palce jsou natírány, vařeny a máčeny v olejích, fermežích s pryskyřicí a ve vosku.
Problémem mechanické trvanlivosti dřeva je především v jeho neúměrném mechanickém namáhání a poškození při opracování tj. sekání, krájení a řezání, které vede k nevratné destrukci velice rychle.

Voda – a jak se do dřeva dostane

Voda v tekutém stavu
Lopaty a perutě, hlava hřídele, paleční kolo v blízkosti otvoru pro hřídel a u vodních mlýnů i samotná kola – to jsou části velmi exponované na působení vody.
Na stavbu mlýnů a zejména mlýnských soustrojí byla používána specielní dřeva – jedlové dřevo z jediného kmene rozřezaného podélně na čtvrtiny na perutě, dubové dřevo na palečná kola a hřídel, borovice na okna a přirozeně plavené dřevo v prosinci a v lednu kácené na krovy, trámy, deštění, atd. Postupně – se zánikem tradiční těžby dřeva – byly dřevěné části měněny za běžné řezivo a problém s přirozenou trvanlivostí je na světě.

Voda v plynném stavu – i pára, je bez nejmenších pochybností voda
Už při zvýšení vzdušné vlhkosti vnitřního prostředí z obvyklých 50% na 80% když do místnosti proniká vlhký vzduch – například při intenzivním větrání na jaře, za deštivého dne, na podzim, za mlhy, a to i za normálního atmosférického tlaku, je dřevo schopné začít absorbovat vodu.
Mlýny mají ale malá okénka, vítr a průvan škodí nejen na klouby. Také jinam než do perutí není radno vlhký vzduch pouštět. Paradoxně totéž proudění vzduchu a sluneční svit totiž chrání perutě před napadením dřevokaznými činiteli, kteří rovněž – stejně jako naše těla – nesnáší pohyb vzduchu. Jak brouci, tak houby.
Větrné mlýny a zejména jejich mlýnice nikdy nebyly určeny k bydlení, vyjma přespávání ve špeluňce a tam se topilo pevnými palivy neboli suchým teplem. Dnes však jsou mnohé z nich paradoxně zachráněny a zachovány pro generace příští jen díky tomu, že se staly rekreačními objekty. Netopíme zde ale kamínky na dřevo, ale elektřinou, plynem a hlavně jen někdy.

Původci vysoké vzdušné vlhkosti:
– Sušení prádla uvnitř stavby
– květiny
– Domácí mazlíčci – kočky, psi, morčata, rybičky, mloččci, hadi, štíři, myši…
– Nedostatečné větrání místností
– Vaření – zejména polévek, brambor, ale i kávy a čaje a prosté používání varných konvic
– Sušení čehokoliv dalšího (hub, bylin…)
– Zemní vlhkost přítomná ve spodní části stavby

To všechno, včetně pobytu člověka, zvyšuje vnitřní vlhkost a tím se podstatně mění vstupní podmínky pro prostup tepla a par v obvodových konstrukcích objektu a pro dřevěné součásti staveb.

Představme si běžný zimní chod takové víkendové „domácnosti”. Do úplně vymrzlého objektu přijíždí rodinka a začne pobíhat po mlýnici, zatápět, vybalovat věci, ohřívat jídlo nebo vařit a topit.
Při spaní člověk vydýchá do vzduchu, čili vyprodukuje, 100 g/h vodní páry, při lehké činnosti až mírné aktivitě v sedě od 30 do 77 g/h vodní páry, avšak při úklidu 120 – 200 g/ hod a při pobíhání a cvičení už 200-300 g/hod.
Pro jednoduchost uvažujme, že jeden obyvatel během dne vydýchá průměrně 100 g/hod vodní páry.
Při běžných 3 – 5 pokojových květinách může vlhkost stoupnout o dalších cca 50 g/hod. 6-8 květinám odpovídá zvýšení zátěže o 100 g/hod.
Studená kamenná, ale i dřevěná stěnová konstrukce působí jako výparník v chladničce – okamžitě na ní zkondenzuje pára ve formě tenké vrstvičky ledu – námrazy, jinovatky – je jedno, jak to pojmenujeme, výsledek je stejný.
Zatopíme a vzduch se pomalinku ohřívá. Toto teplo postupně zahřívá studený kámen či dřevěný prvek a námraza pomalinku odtává a zvolna zvlhčuje seschlé povrchové buňky dřeva.
Ty se otevírají a začínají přijímat vodu a problém je na světě- dřevěný trám, deska, prkno, sloupek – dřevěné cokoliv zvýší svou vlhkost nad 10% a pokud tomu včas nezabráníme, nastěhuje se do ní brouk a pak houba.
Chlad akumuluje a jinovatkou se potahuje i kamenné obvodové zdivo a navlhlá stěnová konstrukce výrazně mění své tepelně technické vlastnosti a promrzá stále hlouběji. Nevěřili byste, jak silná dokáže být vrstva námrazy uvnitř kapsy pro stropní trámy. Na jaře se stěny rozehřívají, námraza mění své skupenství z pevného v kapalné a …… děj se opakuje. Tentokrát je ale nepřítel zcela skrytý před naším zrakem za vnitřním lícem zdi zakrytým omítkou.

Výše uvedené užívání mlýnů a obecně dřevostaveb tedy vede k vyššímu ohrožení dřevěných konstrukcí než stavitel předpokládal. A když dochází k intenzivnímu rosení kovových součástí soustrojí a kondenzát stéká do štěrbin v suchém dřevě … jistě jste si všimli, že tam, kde je hlava hřídele, perutě odehnijí jako první. A hřídel nebo podložky kolejnic pro otáčení střechy též.

Občasné větrání zejména během vlhké zimy, podzimu a jara nepomáhá odstranit vodní páry z vnitřního prostoru, neboť venkovní vzduch je v tomto období, kdy právě nemrzne, rovněž silně zvlhčený a dosahuje až 80% vlhkosti. Nejvíce ke snížení vzdušné vlhkosti přispěje křížové větrání vyhřátých místností průvanem v mrazivých či suchých slunečných dnech při současném vyšším atmosférickém tlaku, kterých je ovšem v v našich zeměpisných šířkách docela málo. Kondenzace páry je nejzákeřnější forma útoku na dřevo a přichází zásadně ve chvíli, kdy to mlynář nejméně čeká.

Voda v pevném skupenství – aneb i sníh je voda
Při práci větrného mlýna – ať už otáčení perutí, otáčení celé střechy či otáčení celé stavby nafoukává sníh do stavby technologickými otvory. Pokud zde zůstává ležet od oblevy k oblevě, pak pomalu, kapku po kapce, zavlhčuje dřevěné prvky, takže místy vlhkost v obvodovém deštění a trámech a sloupcích dosahuje kritické hodnoty 20% pro napadení dřevokaznými houbami. Již 10% vlhkosti stačí k ohrožení dřevěných prvků dřevokazným hmyzem. Pomalu a skrytě odtávající sníh způsobuje totéž co roztátý kondenzát – vzrůst vlhkosti trámů základového kříže – podešví až na úroveň 40 – 43% – tedy na ideální podmínky pro vývoj dřevokazných hub.

Jak se bránit?
Bránit se lze dvěma známými a všeobecně používanými způsoby. Vždycky vás to bude stát velkou námahu, nutnost vzít rozum do hrsti a odhodlanost nepřátele porazit.
Přirozená obrana spočívá ve větrání, v údržbě bezprostředního okolí stavby – například kontrolou odvádění dešťových vod co nejdále od podzákladí, odhazování a odmetání sněhu, okamžité opravě narušených částí – prostě v láskyplné celoroční každodenní péči bez velikého oddechování a spaní na vavřínech.
Chemická ochrana vás bude stát námahu na počátku, ale vydrží podle použitého prostředku až 15 let. To ale neznamená, že si odpočinete, neboť v průběhu těch 15 let musíte neúnavně praktikovat všechny činnosti přirozené ochrany dřeva vyjmenované výše.
Vězte, že jediný způsob, jak se trvale – a už navždy – a bez námahy zbavit škůdců je v předmětném objektu uspořádat hasičské cvičení. Neboť co shoří – neshnije!

S láskou ke všemu starému, dřevěnému, kamennému a cihelnému
Exkluzivně pro Povětrník a klubový časopis Hasačert zpracovala:
Ing. arch. Taťána Tzoumasová
Rekonstrukce památkových objektů
www.ttzoumasova.com