Článek pojednává o větrných poměrech ma Moravě a ve Slezsku oblastech s největším výskytem větrných mlýnů v Českých zemích.

Ke konci 18. a hlavně na začátku 19. století se větrné mlýny začaly stavět překotným tempem v celé střední Evropě.
Němečtí badatelé toto období nazývají také „Windmühlerenaissance”. Důvodem k masovému rozšíření větrných mlýnů nebyly jen
důvody hospodářské a sociální, související s rozkladem feudálního řádu, ale také nedostatek vody a vhodné podmínky povětrnostní.
Rostoucí počet větrných mlýnů v období nástupu kapitalismu doplňoval a někde i nahrazoval nedostačující síť vodních mlýnů.
Větrné mlýny také vytlačovaly – stejně jako vrchnostenské zákazy – málo výkonné ruční mlýnky. Nestavěly se zpravidla v těch
oblastech, kde pro to nejsou předpoklady, jako např. v horských krajích. Avšak někdy i tam se v první čtvrtině 20. století
stavěly větrné mlýny, konstrukčně a složením přizpůsobené horským přírodním podmínkám.

Výskyt větrných mlýnů je závislý na vodohospodářských podmínkách dané lokality. Platí zde nesporné pravidlo, že větrné mlýny
vznikaly především v místech s nedostatkem vodní energie v povrchových tocích nebo naopak v místech s častými povodněmi.

Další závislost výskytu můžeme najít na větrných poměrech. Větrné mlýny mohly vznikat pouze v místech s příznivými
větrnými poměry a s příhodným utvářením terénu.
Pro větrný mlýn není tak rozhodující rychlost větru, ale především převládající směr větru a jejho četnosti a dále bezvětří
a četnostem jeho výskytu. Nejzásadnější přínos na toto téma přinesla práce Dr. Calábka z roku 1961.

Na velké části území Česka jsou větrné podmínky poměrně dobré, a proto se tu také dosti často s větrnými mlýny setkáváme.
Bezvětrných dnů na Moravě a ve Slezsku je zhruba 25 % až 33 %.
Vichřice jsou poměrně řídké a důmyslná konstrukce větrného mlýna jim vzdoruje. Není náhoda, že nejintenzivnější výskyt
větrných mlýnů je v Moravské bráně, která přímo zprostředkovává vyrovnání tlakových poměrů sousedních oblasti prouděním
vzduchu; také ve Slezsku, na Hané a v ostatních přilehlých oblastech je dostatek vzdušných proudů, nejčastěji západních,
jihozápadních a severovýchodních. V Hornomoravském úvalu mají převahu větry severní, větry západní,
západojižní a západoseverní tvoří asi 40 %, východní jen 16 %. Ve stanici Kroměříž je také pozorována převaha větrů
západních a severních. V okolí Opavy připadá přes 50 % na větry západní a severní, 25 % na bezvětrné dny a pod 25 %
na větry směrů východních a jižních.

Ze zjištěných údajů vyplývá, že v otevřených nížinách a úva1ech i v mírně zvlněných pahorkatinách do nadmořských výšek 300 m
je průměrný převládající směr větru blízký západnímu směru. V podhůří a v horských oblastech je proudění vzduchu ovlivňováno
orografickými poměry. Ve vrcholových částech pohoří převládá opět západní směr. Na Českomoravské vrchovině
se přízemní proudění vzduchu v zásadě neodchyluje od západního směru. Horská hradba Karpat odchyluje pak směr větru téměř o 45°,
takže již ve Vyškovském úvalu a v Moravské bráně převládá jihozápadní proudění. Od jihozápadního směru se proudění vzduchu
odchyluje v údolích Jeseníků a Beskyd, kde se však značně uplatňují místní údolní systémy vzdušného proudění.

Průměrná rychlost větru pro oblast Moravy a Slezska 3,2 m/s je v souladu s celkovým ubýváním větrné rychlosti v Evropě od západu k východu.
Četnosti výskytu případů s bezvětřím (tj. případu, kdy rychlost větru nedosahuje 0,5 m/s) zpracoval Calábek podle údajů v Tabulkách
Podnebí ČSSR. Kartograficky je zachytil na mapě Četnosti výskytu bezvětří v rozmezí 11-30% jsou tam vzaty za normální, četnosti bezvětří
do 10% jako podnormální, nad 30% jako nadnormální.

V moravských krajích tak vymezil oblasti s nadnormálním výskytem bezvětří v orograficky chráněných závětrných polohách v jižní části
Českomoravské vrchoviny (okolí Dačic), ve východní části Českomoravské vrchoviny v pásmu severojižního směru podél linie Bystřice nad
Pernštejnem – Náměšti nad Oslavou – Rouchovany, v severozápadní a severovýchodní části Hornomoravského úvalu s přilehlou oblastí
Nízkého Jeseníku (Prostějov, Město Libavá), v jihovýchodním podhůří Ždánického lesa (Klobouky, Mutěnice) a na Ostravsku.

Oblasti s podnormálním výskytem bezvětří zaujímají především nejvyšší horské polohy Jeseníků, Rychlebských hor, Beskyd, Javorníků a
Bílých Karpat, návětrné polohy horských pásem (podhůří Bílých Karpat, Vizovické vrchy, podhůří Beskyd, Chřiby, Litenčické vrchy,
Pavlovské vrchy, severní část Drahanské vrchoviny) a oblasti, kde je sklon terénu shodný s převládajícími směry větrů bez větších
horských překážek (jihozápadní část Českomoravské vrchoviny, jižní část Hornomoravského úvalu a jižní část Dyjskosvrateckého úvalu).

Porovnáme-li Calábkovu mapu četností bezvětří s výskytem větrných mlýnů na Moravě a ve Slezsku, jejichž zvlášť výrazné soustředění
je v okolí Moravské brány, v severním podůří Nízkého Jeseníku, v jižní části Hornomoravského úvalu, ve Vyškovské bráně, v jižním podůří
Ždánického lesa a na Drahanské vrchovině, vidíme, že největší soustředění větrných mlýnů se v zásadě shoduje s oblastí podnormálního
výskytu bezvětří, tedy s oblastí relativně stálých větrů.

Stavitelé větrných mlýnů, třebaže neměli k dispozici potřebné klimatologické charakteristiky daných lokalit, byli na základě empirického
pozorování přírody dobře seznámeni s větrnými poměry a větrné mlýny zakládali na místech poměrně stálých, pravidelných a rovnoměrných
větrů dostatečné síly.