Větrné mlýny bývaly, pokud vítr dostačoval, v provozu po celý rok i tam, kde jich bylo několik v obci. Mlynáři stále
bedlivě sledovali směr a sílu větru, kterou odhadovali již den předem podle západu a východu slunce.
Červený znamenal
vítr, bledý déšť. Staří mlynáři také uměli stanovit směr větru podle hvězd nebo podle toho, odkud byly ráno slyšet zvony.
Na Hané i jinde jim byl také vodítkem kouř z továrních komínů nebo korouhvička (praporek s ozdobou koníčka, kohouta ap.)
na střeše mlýna. Mlynáři nemleli v slabých váncích a ani ve vichřicích, ale při dobrém stálém větru, který „hučí hložcem,
ale jedle neohýbá” (A. Červek, Skalička).
Název větru se řídil obvykle podle místa, odkud přicházel. Například v Bílanech východní vítr nazývali Polák.
Jinde nazývali vítr podle světových stran severák, peledňový (tj. jižní), někde zase podle kvality. V Bělotíně u Hranic
průvan, trhavý, na Valašsku žďuchlavý. Nebo také podle roční doby požňový (po žních – velmi stálý), prosný (po žních kdy
se sbírá proso). Za nejlepší vítr se pokládá na východní Moravě stálý a pravidelný severák, při kterém se za den sešrotuje
asi 10 – 15 q zrna.
V Kuželově si větrný mlynář B. Kašík stěžoval, že některý rok je málo větrů,
takže kapacita mlýna není plně využita. Vítr nesledovali jen mlynáři, ale také hospodáři, kteří na Holešovsku říkávali:

„Fóká vítr, zavezeš na šrot”.
Pobyt za vichřice ve mlýně je nepříjemný a lidovému básníkovi v Soběchlebích napadl
tento případný verš, napsaný na moučnici v tamějším větrném mlýně:
„V soudný den bude sedum větrů víť, sedum hromů bíť, já bych na tom větráku nechtěl býť”.