O významu mlýnů, coby neopominutelného dokladu vývoje technicky dnes už pochybuje nejspíš jen málokdo. Avšak v případě malých mlýnů s turbínou si neuvědomujeme, že jejich role je podobná, byť značně ovlivněná sociálním postavením jejich tvůrců a uživatelů a s tím spojenými nevelkými finančními možnostmi.

Jak zmiňujeme v následující kapitole, tvoří hodnoty technických objektů stavební stránka a technologické vybavení a tyto hodnoty jsou tím vyšší, čím větší část se dochovala z obou složek. Ostatně, čím je právě mlýn, pokud mu jeho strojní vybavení chybí? Prázdnou ulitou, u níž lze jen mlhavě tušit, cože ji vlastně naplňovalo. U malých mlýnů s větrnou turbínou je sice situace jednodušší a jejich technologické vybavení můžeme dovodit, ale nikdy ne zcela přesně.

Ještě jedna skutečnost je velmi podstatná z hlediska posuzování kulturně-historických hodnot. Zda se objekt dochoval „in situ“, anebo jestli byl, ať už z jakýchkoliv důvodů přenesen jinam. Pro přenášení objektů by totiž měl platit jako hlavní důvod, ne-li jediný, že jej nelze na původním místě zachránit a hrozí jeho přímý a neodvratný zánik.

Souvisí to mj. se skutečností, že svůj význam má také umístění objektu v rámci vlastního sídla, tj. jeho zapojení do urbanistické skladby a dále i jeho vazby na okolní zeleň.

Jaké kulturně-historické hodnoty hledat u prostých, jednoprostorových staveb, téměř vždy bez jakýchkoliv architektonických ambicí?

V první řadě v jejich mimořádnosti, která je zřejmější, uvědomíme-li si, že značně omezeným okruhem výskytu těchto objektů v přímé vazbě současně na průmyslové i zemědělské prostředí se jednalo o stavební „endemity“. Ani v jiných zemích střední Evropy nemají obdoby.

Na druhé místo v posuzování hodnot patří netypické postavení těchto mlýnů v rovině českého mlynářství, kdy tyto objekty nestavěli mlynáři či sekerníci a nejednalo se o produkt řemeslné výroby jako v případě starších mlýnů s obyčejným složením, či mladších mlýnů zpravidla tovární výroby se složením uměleckým, ale o díla zemědělců a zároveň továrních dělníků, kteří je sestavovali bez hlubších znalostí všech souvisících oborů (mlynářství, strojnictví, aerodynamika a dalších).

Na třetím místě musíme uvést technologické vybavení, které typologicky patří mezi tzv. poloumělecká složení, ale na rozdíl od těch, která známe z mlýnů vodních a větrných, coby druhotně upravovaná ze složení obyčejných, zde je takovéto složení v podobě polouměleckého budováno hned od počátku.
Na čtvrté místo zařaďme snahu stavebníků malých mlýnů s turbínou o drobnou architektonizaci těchto objektů, která se projevila spíš v detailech, k nimž patří třeba kování dveří, provedení zámků či jejich štítků. Ojedinělý je pak případ snahy o secesní architektonické pojetí celého pláště objektu např. u objektu v Šenově K trati 11.

Z nastíněných hodnot těchto objektů vyplývá potřebnost jejich ochrany. Stačí si uvědomit prostý fakt, že nikdy již žádný z těchto objektů nepřibude a postupným stárnutím jich bude jednak ubývat a jednak budou jejich části stavební i technologické v rámci údržby a oprav postupně nahrazovány novými prvky a konstrukcemi.

Jak by taková ochrana měla vypadat? Měla by mít vícero podob v různých režimech:

1/ prohlášení za kulturní památku – ovšem jen u malého a pečlivě vybraného počtu objektů

2/ záchrana vyvolaná tzv. obecní památkovou péčí – jde o způsob, který zatím bohužel nemá oporu v zákonu o státní památkové péči, ale jeho účinnost je velká, jelikož je daná zájmem místních obyvatel a místní samosprávy

3/ záchrana přenesených objektů – jejich předpokládaná následná prezentace veřejnosti sama ukazuje, že tyto objekty musí být pravidelně udržovány a tedy zachovávány

Na závěr si uveďme jednoduchou, ale nijak výjimečnou skutečnost, že na počátku záchrany konkrétního mlýna bývá prostá věc – rozhovor s majitelem, článek v místním zpravodaji nebo třeba zmínka na přednášce o místních vlastivědných zajímavostech – a na jejím konci mnohdy stojíme před objektem, který třeba i jen díky prosté základní opravě má šanci přežít dalších mnoho desítek let.